Kriket - nejoblíbenější indický sport

Hraje se v Indii na každém rohu. Hraje ho každá generace a v jakémkoliv počasí (i během monzunů ;)) Fotbal? Ano, ten je tady oblíbený, ale rozhodně ne tolik jako kriket! Tento anglický sport tu zanechali Angličané v době, kdy Indie byla kolonií. I když Indové nemají své bývalé kolonizátory povětšinou moc v lásce, minimálně dvě věci od nich okoukali a vzali za své: kriket a čaj s mlékem. Mimochodem víte, jak se indicky řekne čaj? Čaj.

Pálkař, který se snaží odpálit míč

Kriket je hra oblíbená hlavně ve státech Společenství národů (angl. Commonwealth), neboli ve státech, které spravovalo nebo stále spravuje Spojené království. Svým principem se podobá baseballu a softballu. Hra se hraje ve dvou týmech po 11 hráčích. Los určí, kdo začíná v útoku (na pálce) a kdo v obraně (v poli). Hřiště je na rozdíl od podobných her kruhové a hlavní pozornost je upřena doprostřed kruhu. Tam totiž nalézáme pálkaře a nadhazovače (budu pro jednoduchost používat terminologii s baseballu a softballu). Cílem pálkaře je odpálit míč tak, aby se buď dostal za hranici kruhu nebo alespoň tak, aby s ním měli polaři (obránci) co nejvíce problémů. Protože je hřiště kruhové, může odpálit i za sebe. Během toho, co polaři sbírají míč, musí pálkař běhat mezi dvěma pozicemi tam a zpět. Za každý přeběh dostává jeden bod. Za odpálení míče za hranici kruhu 4 body a bez doteku země dokonce 6 bodů.

Nadhazovač, který se snaží vyoutovat (vyřadit) pálkaře

Obránci se starají o to, aby co nejdříve ukončili útok druhého týmu. Ten končí po předem stanoveném počtu nadhozů nebo pokud obránci vyoutují (vyřadí) 10 pálkařů. Vyoutovat pálkaře lze třemi způsoby. Buď nadhazovač zasáhne tři tyče, které jsou za pálkařem, nebo pálkař zasáhne míč pálkou a někdo z bránícího týmu míč chytne před tím, než dopadne na zem. Třetí způsob spočívá v tom, že bránící tým se míčem dotkne tří tyčí v době, kdy pálkař běží. Po skončení útoku se týmy vymění. Po tom, co jsou oba týmy v útoku, končí jeden den zápasu. Ano, kriket může trvat i několik dní!

Kriketová pálka, míček a tři tyče, které se snaží nadhazovač zasáhnout

Kriketová pálka je vždy dřevěná a kromě držadla není kulatá. odpalovací část je plochá pouze z jedné strany. Pálkař nedrží pálku opřenou na rameni, ale o zem. Míček je klasicky červený a velmi tvrdý. Pálkař je tedy navlečen do chráničů.

Profesionální pálkař

Samozřejmě že jako fotbal ne všichni hrají na normálním hřišti s normálními brankami, i kriket je hráván na parkovištích a mezi baráky. Místo tří tyčí poslouží kus kamene a místo tvrdého míče tenisák. Pokud někdy budete mít možnost si tento nevšední sport zkusit, neváhejte ;)

Ovocné hody 2

UHODNI CO JE NA OBRÁZKU! aneb co jsem tu ochutnala...

"Čiku" - ovoce chutnající jako hodně přezrálá hruška, používá se hlavně na milkshake.

Zelený pomeranč? Samá voda... je to Musumbi a je už pěkně zralé. Chuťově připomíná něco mezi pomerančem a mandarinkou a v jižní Indi je to asi nejdostupnější ovoce používané na přípravu džusů.

Guava - sladké ovoce sladkokyselé chuti, uvnitř růžovoučké jako selátko. Používá se hlavně na džusy a sirupy. Chuť je sladkokyselá a velmi osvěžující, ale jinak těžko definovatelná.

Dýně? Ano! Alespoň něco je tu stejné... používají se na kompoty. (Pozn. - dýní jsem pouze vyfotila, ale na rozdíl od ostatního ovoce v tomto příspěvku neochutnávala.)

Vlevo guava (byť nezralá) a vpravo? Anglicky Custard Apple, tedy Pudingové jablko v doslovném překladu. Český název jsem bohužel nesehnala. Jí se pouze obal semínka, který chutná sladkokysele.

Jack Fruit, u nás známý jako chlebovník - jí se pouze dužina kolem semínek. Ta chutná po anase, ale chuť je mnohem jemnější.

Dragon Fruit - dračí ovoce. Plod kaktusu výborný jak samotný, tak ve formě džusu. Dužina je příjemně sladkokyselá a trochu lepkavá.

 Tak co? Máte chuť?

Náboženství Indie: Hinduismus

Hlavním náboženstvím Indie je hinduismus, k němuž se hlásí více než 80 % obyvatel. Většina Indů by ale hinduismus neoznačila jako náboženství, nýbrž způsob života, tedy spíše kulturu. Hinduisté mají jen pár hlavních pravidel (možná spíše hodnot) jako je úcta ke všemu živému - téměř všechna zvířata jsou tu posvátná, nejen krávy - nebo víra v reinkarnaci. V ostatních věcech ale nejsou tak striktní, velmi záleží na rodinných zvyklostech a pak také na každém jednotlivci jak často se chce modlit, které obřady chce vykonávat, které svátky slavit, a podobně.

Hinduismus je polyteismus - hlavní trojici bohů tvoří Brahma, Višnu a Šíva, kromě nich ale najdeme nespočet dalších.

Brahma je tvořitel, periodicky vytváří vesmír, vše co vidíme. A proč má čtyři hlavy? Aby mohl pozorovat ženu do které se zamiloval (mimochodem, je to jeho dcera) aniž by to ostatní věděli ;-)

Višnu je uchovávatel, udržuje harmonii a pořádek světa.

Šíva je ničitel, ničí ale vše v pravý čas, aby mohl Brahma tvořit věci nové.

Většina hinduistů si v průběhu života vybere jednoho z bohů a k tomu se obvykle modlí, při speciálních příležitostech se pak modlí i k ostatním v závislosti na okolnostech. Nejčastěji si vybírají Višnu (nebo jeho reinkarnaci, tzv. avatar) protože k němu cítí úctu, nebo Šívu protože z něj mají strach. Brahmu všichni akceptují, ale obvykle si jej jako hlavního boha nevybírají.

Kromě hlavní trojice je ze stovek hinduistických bohů velmi oblíbený Ganesh, bůh se sloní hlavou, a mnoho dalších. Nechybí ani bohyně.

V hinduismu je velmi silný prvek reinkarnace, které podléhají i bohové. Tak například Višnu má 10 až 19 inkarnací (podle různých zdrojů, různé odvětví hinduismu uznávají různé inkarnace) a mezi nimi jsou ryba, divočák, lev, ale taky Rama (hrdina Ramajány), Vyas (hrdina Mahabharáty), Krišna a Buddha. Zajímavé je, že v různých inkarnacích mají bohové různou povahu, různé hodnoty a podobně.

Základní literaturou jsou védy - staré texty obsahující modlitební hymny, návody k obětnímu uctívání a obětní a zaklínací formule. Nejstarší texty vznikly okolo roku 1500 př. n. l.. Jako véda se někdy označuje také epos Mahábháráta následovaný Ramájánou. Pravda je ale taková, že tyto texty čtou hlavně kněží a mezi běžnými lidmi (i vysokoškolsky vzdělanými) se předávají informace a zvyky převážně ústně, nebo formou zábavných seriálů a filmů.

Hinduistické chrámy jsou velmi okázalé s množstvím plastik a také velmi barevné. Pokud chcete chrám navštívit, musíte se před chrámem zout a v chrámu se pohybovat ve směru hodinových ručiček, tedy zleva doprava.

Před hinduistickým chrámem Sri Krišna v Udupi. Klikněte si na obrázek pokud ho chcete vidět zvětšený. 

U většiny chrámů ze nachází vodní nádrž, kde se kněží koupou před každým obřadem.

Součástí koupání je i meditace.

Manipal - univerzitní město

Každý Ind vám řekne že Manipal není pravá Indie. Jedná se o univerzitní velmi rychle se rozvíjející město. Pod souhrnným názvem Manipal University se skrývá 24 institutů humanitního, přírodovědného i inženýrského typu, na kterých studuje celkem 28 000 studentů. Jedná se o školu soukromou s velmi "mastným" školným, mnozí studenti kvůli nedostatku financí vystudují pouze bakalářský stupeň, ten se zde ale (na rozdíl od ČR) bere jako plnohodnotné univerzitní vzdělání. Soukromé školy jsou v Indii považovány za mírně horší školy než ty státní, ale ne o moc - a především řeší problém nedostatečné kapacity státních univerzit.

Nejznámějším orientačním bodem v Manipalu je "TC" - Tiger Cirkle. Území Manipalu v minulosti pokrývala džungle a právě v oblasti TC bylo jezírko, kam chodili pít tygři.

Pokud se vám nechce zrovna chodit pěšky, nejjednodušší způsob dopravy tvoří motorky (pokud nějakou máte) a rikšy čekající na zákazníky na každém rohu.

Na cestování do okolních měst se pak vyplácí používat místní autobusy (lístek do sousedního města Udupi stojí 3Kč). Jízdní řády byste ale u lokálních autobusů hledali zbytečně. 

Bývalý prales dnes připomínají pralesní stromy s liánami...

... a samozřejmě všemi uznávané uctívané kravičky :-)

Zajímavým faktem ale je, že indické "uctívání" není vůbec podobné tomu co bychom si my mohli pod tímto slovem představit. V běžných obchodech lze koupit hovězí maso a přestože ho většina Indů nekonzumuje, nemají obvykle výhrady pokud ho baští někdo jiný. Indům nedělá problém kravičku podojit, popřípadě tahat za ocas pokud stojí v cestě. Poněkud zarážející mi přišlo když v rámci rozhovoru jeden z Indů prohlásil že kravičky nemají mozek - já sama (ačkoli krávy pochopitelně neuctívám) je považuji za poměrně chytrá stvoření.

V bezprostředním okolí Manipalu můžete navštívit jezero Manipal Lake obklopené palmami.

Oblíbenou destinací na pozorování západu slunce je Manipal End (park) s vyhlídkou Manipal Point.

Náboženství Indie: Sikhismus

Nevím jak vy, ale já jsem o Sikhismu nikdy před Indií neslyšel. A to se jedná nejspíše o páté největší náboženství světa. Vzniklo v 15. století na území dnešního indického státu Punjab. Opírá se o učení deseti Gurů a knihu Granth. Sikha (vyznavače Sikhismu) poznáte podle 5 symbolů:
- nikdy nestříhané vlasy a vousy
- hřeben
- ocelový náramek na ruce
- krátké kalhoty
- meč

Sikhové jsou většinou dobře naladění a hraví :)

Krátké kalhoty nejsou tak vyžadované, jelikož to koliduje s normami v indických budovách, kde je povinnost nosit dlouhé kalhoty. Meč se z praktických důvodů zmenšil na velikost dýky či nožíku. Nejlépe však poznáte Sikha podle turbanu, který zakrývá vlasy. Valná většina Sikhů má také stejné příjmení, jelikož příjmení je v Indii jméno kasty a Sikhové mají svojí kastu. Pokud tedy uslyšíte jméno Singh, bude to nejspíše Sikh a bude mít na hlavě turban.

Sikhové by měli pomoci každému, kdo je o to požádá, takže jsou známí svojí štědrostí. Svůj meč mají na ochranu těch, kteří potřebují ochránit. Ve většině sikhských chrámů se rozdává zdarma jídlo po každé mši. Na mši může přijít vyznavač jakéhokoliv náboženství pokud si zakryje vlasy.

Jídlo v sikhském chrámu

Nejznámějším sikhským chrámem je Zlatý chrám v Amritsaru v indickém státě Punjab. Je celý pokrytý zlatem o váze několika tun. Nachází se zde i originál knihy Granth.

Zlatý chrám v Amritsaru

A pak začalo pršet...

Anglicky

česky

Po příletu jsem zažil asi 10 dní parného indického léta. Moc mě tedy nepřekvapilo, když jsem se dozvěděl, že se většina Indů těší na monzuny. Nikdy jsem nic podobného nezažil a tak jsem se vyptával, jak to bude vypadat? Bude pršet pořád? Bude pršet jako z konve nebo jako z kýble? Vypadá to, že buďto každý zažil jiné deště, nebo se to pořád mění, protože jsem dostal asi deset různých odpovědí. Někdo vykládal, že bude pršet 3 měsíce úplně v kuse, někdo, že tam budou tak půl hodinové přestávky. Další zas vykládal, že nemusí pršet každý den a podobně. Naštěstí monzuny začaly a tak jsem si mohl udělat vlastní názor.

Výhled z mého okna při monzunech

Většinou prší tak 4 hodiny denně a to většinou po setmění a převážně, když je člověk na cestě do restaurace nebo z ní a říká si, že dneska rikšu nepotřebuje. Většina dešťů netrvá déle než půl hodiny, takže se většina Indů během deště schová pod stříšku a naplánované schůzky musí počkat. Možná i kvůli tomu se naučili být nedochvilní. 

Na cestách i mimo ně se vytvářejí dočasné říčky a berou s sebou všechno smetí a bláto aneb úklid po indicku

Anakonda: Hon na žábu

"Pokoušel jsem se vyděsit Inda hadem..."

Stojíme si tak s Vaškem u obchůdku v našem kampuse a čekáme na Andrease, horko, všude klid, indičtí studenti prochází kolem a toulaví psi pospávají vyhřívajíce se na sluníčku...

Když v tom scéna jako z filmu Anakonda - pár metrů od nás skáče žába přes cestu a za ní se žene metr a půl dlouhý had, chvilkama zvedá hlavu a syčí.

Kolem se začínají sbíhat zvědaví Indové a podle všeho se hada nebojí. Naopak had má zřejmě nahnáno a tak se schovává do nejbližší roury.

Sotva se had schoval, život se tu vrací do starých kolejí a jediným důkazem, že se tu vůbec něco odehrálo, je velká žába spokojeně trůnící uprostřed cesty.

Cesta na subkontinent (Vaškův první příspěvek)

28.5.2014 12:00 - cesta začíná

Balím poslední věci do svých dvou batohů (jeden velký a jeden malý) a nasedám na metro. Přesedám na autobus a okolo 13:00 docházím na terminál 2 (cesty do zemí Evropské unie). Sednu si a čekám. Následně zjišťuji, že asi Londýn (mé první přestupní místo) není v Evropské unii, protože letadlo letí z terminálu 1. Po delším čekání a několika bezpečnostních kontrolách nechávám své větší zavazadlo na jezdícím pásu s tím, že si ho vyzvednu až v Bombaji (mé druhé přestupní místo).

Na cestě do letadla dostávám poprvé strach. Jak taková věc dokáže vydržet ve vzduchu? Uklidňuji se a nasedám poprvé ve svém životě do letadla. Sedám na své místo a čekám. Letadlo se rozjíždí a připadám si jako v autobuse. Až na jednu věc. Autobus se většinou neodlepí od země. Je to opravdu zvláštní pocit. Nejhorší na tom je, že chviličku po vzletu se člověku zdá, že letadlo padá zpátky. Naštěstí to byl jen pocit a my v klidu vzlétáme. Kouknu na obrazovku a zjišťuji, že prolítám rychlostí přibližně 900 km/h ve výšce 8000 km nad svojí rodnou obcí. V letadle riskuji a zkouším rajčatový džus. Skládá se z rajčatové šťávy, ledu, citronu a černé omáčky. Nechutná to tak špatně. K jídlu se podává kuřecí sendvič, který také nechutná špatně. Až na pár drobných turbulencí proběhl let bez komplikací.

V Londýně následuji cedule, které jsou každých přibližně 10 metrů. Na to jak velké je letiště v Londýně je kolem poměrně málo lidí. Nasedám na autobus, který mě veze na jiný terminál (jsem v něm pouze dva a řidič) a asi po 30 minutách sedím u brány na let do Bombaje. Jelikož je hned vedle brána na let do Díllí, ocitám se ve společností přibližně 300 lidí (možná více), převážně Indů. Mé druhé letadlo je o poznání větší (10 lidí vedle sebe asi v 40 řadách). K večeři dostávám své první pravé indické jídlo. Hlavní chod je rýže se dvěma omáčkama (jedna pálivá s kuřetem a druhá nepálivá), v jiném kelímku nacházím něco jako jogurt, což pomáhá na zeslabení pálení, další jídlo jsou fazole s bylinkami, následuje pšeničná placka a jako zákusek máme chalvu s ovocem (vzdáleně to připomíná rýži na sladko). V letadle sleduji bolywoodský film, který vypadá dost podobně jako holywoodský, akorát se v něm více tančí. Po filmu nasazuji špunty do uší (v každém letadle se najde alespoň jedno nespokojené dítě) a budím se akorát na snídani (asi na to mám prostě čich). Podává se muffin.

Přilétám do Bombaje a vydávám se s davem lidí k hale, kde se vydávají zavazadla. Ty vyjíždějí na pás a poté krouží kolem dokola, dokud si je někdo nesebere. Když zavazadla přestala vyjíždět na pás a já stále neviděl svůj batoh, dostal jsem strach. Slyšel jsem už totiž asi stokrát, že někomu zapomněli zavazadlo na nějakém letišti. Uklidnilo mě, že dalších přibližně 100 lidí na zavazadlo také čeká a už okolo krouží pouze asi 2 kufry. Naštěstí po přibližně půl hodině začínají na pás proudit další zavazadla a já se znovu setkávám se svým batohem. Ostatní mají skoro všichni kufr, takže se batoh velmi lehce hledá. Pokračuji po šipkách na vnitrostátní letiště. Cestou dostávám lístek na poslední let a opět se loučím se svým batohem.Asi po 4 nebo 5 kontrolách mě a mého druhého batohu se dostávám do čekací místnosti. Je tu poměrně dost lidí, tak si zalézám do osamocené kóje, kde je i zásuvka a přečkávám 8 hodin čekání na notebooku a koukáním na kriket.

Unaven nasedám do posledního letadla směr Mangalore a chviličku po startu usínám, takže bohužel přicházím o jídlo. Probouzím se až těsně před přistáním. Při výstupu z letadla si uvědomuji místní klima: vedro a vlhko. Na letišti seberu opět svůj batoh a vydávám se k východu. Tam už na mě čeká Ind z cedulí s mým jménem, což mě příjemně překvapuje a beze slova mě vede ke své dodávce. Pomůže mi naskládat věci do kufru a já usedám do auta. Už jsem o indické dopravě slyšel, takže je pro mě nejvíce matoucí jízda v levém pruhu. Cestou zjišťuji, že základ dopravy nejsou značky či předpisy, ale troubení. Pokud chcete někoho předjet, zatroubíte a on uhne. Pokud se napojujete na hlavní silnici, prostě tam najedete, oni zatroubí a vše je v pořádku. Pokud jede motorka v pravém (předjíždějícím pruhu), prostě stačí zatroubit a předjet ji zleva. Překvapuje mě, že i v 11 večer se na místních ulicích pracuje (opravy silnic byli na každém kroku). Nejspíše je to tím, že přes den je přeci jenom větší teplo.

Po hodinové jízdě mě Ind vysazuje před jednou z budov MIT (Manipal Institute of Technology) a cosi mi říká. Mám však problém mu rozumět kvůli jeho indickému akcentu. Vstupuji tedy do školy a tam na mě naštěstí čeká Hanka a vede mě do kanceláře IAESTE, kde se seznamuji se třemi Indama: Akaš, Abišek a Jasvín. Akaš mě bere k mému ubytování. Dozvídám se, že bydlím na buňce s dalším člověkem, který do Indie přijel přes IAESTE a to s Andreasem z Rakouska. Klíče od svého pokoje ani od buňky nedostávám s tím, že je určitě bude mít Andreas u svých klíčů. Prostěradlo na postel jsem si nejspíše měl vzít svoje, o čemž mě nikdo neinformoval. Lehám si tedy na svůj ručník a i přes ospalost mi trvá poměrně dlouho, než usnu. Vinu na tom má vedro a větrák, který hučí nad hlavou.

První den v práci

Ráno jsem se probudila v ne příliš dobré náladě. Celou noc mě budil zvuk větráku, který se odvažuju vypnout jen v krajních případech, a tak jsem moc dobře nespala. Dneska mám nastoupit do práce a stále se neozval ind, který mě tam má zavést. Vzhledem k tomu že mi na sebe ani nedal kontakt (určitě se ještě večer ozve), nezbývá mi než si postěžovat spolubydlící a čekat.  Ta ovšem nelení a po návratu z ranního nákupu oznamuje, že mám přijít ve 12:30 do kanceláře IAESTE - potkala "mého" inda venku a tak se zeptala. S ulehčením jsem se vypravila do kanceláře a poté společně s Abhishkem za mým školitelem. Ten ale nebyl nikde k sehnání. Po půl hodině čekání se náhle objevil, zeptal se jak se mám a řekl ať přijdu zítra v 9:30, že mi připraví plán co budu dělat. A pak nás s úsměvem vyprovodil ven.

Druhý první pracovní den

Ráno jsem dorazila v 9:30 do kanceláře a bylo mi oznámeno, že můj školitel zkouší, takže mám přijít ve 12:30. Udělala jsem si procházku na ubytování a zpátky, něco pojedla a po poledni byla zpět. Ukázalo se že práci pro mne zatím žádnou nepřipravil, takže se jal plánovat, zatímco jsem seděla v jeho kanceláři. Dal mi pár článků na prostudování a řekl ať přijdu v pondělí.

Opravdu už první pracovní den

Ráno jsem přišla do laboratoře. Byla mi přidělena špinavá skříňka vystlaná čerstvýma novinama, kam jsem si mohla uložit věci, ovšem bez zámku. Rozhlédla jsem se. Jsou tu dvě laboratoře, jedna pro Ph.D. studenty a druhá pro ostatní. Ph.D. studenti se poznají podle toho, že nosí pláště, ostatní chodí normálně v běžném oděvu. Je to tím spíše fascinující, že běžný dívčí oděv má vždy dlouhý plápolající šátek přes rameno, kterým děvčata ometají chemické stoly když chodí kolem. O ochranných brýlích tu zřejmě ještě neslyšeli.

!Sekce pro chemicky-laboratorně zdatné jedince!

Dostala jsem přidělené dvě skleněné kapátka, z toho jedno s ostrým nezataveným koncem na širší straně. Při ukazování aparatury mi Ph.D. studentka řekla abych poodstoupila, přičemž jsem si narazila žebra o first aid kit visící na stěně v dřevěné krabici tak šikovně, že blokoval půlku průchodu. Krabice měla ale naštěstí původně ostré rohy viditelně omlácené - zřejmě jsem nebyla první kdo to nevybral. Po vyslechnutí postupu jsem poprosila laborantku o patřičné chemikálie a ta byla tak hodná, že vyrušila své dva pětileté syny z hraní na schovku v laboratoři a poslala je aby mi chemikálie přinesli. Pak jsem se jala vážit kapalné reaktanty pro mou reakci - na analytických vahách s přesností na 4 desetinná místa. Dle pokynu jsem postavila kádinku na váhy a přilívala postupně první komponentu, poté co jsem se dostala v rámci desetin přesně mi Ph.D. studentka váhu vytárovala a do stejné zkumavky jsem přilívala komponentu další. Proč vlastně týráme analytické váhy tímto způsobem mi nebylo jasné. Směs jsem dala zahřívat a zatímco jsem zřídkavě obsluhovala termostat, prohlížela jsem si laboratoř. Na mém stole je polička se třemi patry. V prvních dvou jsou hořlavé a jedovaté chemikálie a v té horní bonboniéra. Opodál stojí Ph.D. student a očividně se snaží vysušit Dimrothův chladič a to následujícím způsobem. Chvíli ho fénuje z venku fénem, pak přestane, chvíli čeká, pak si ho přiloží otvorem k obličeji a chvíli do něj funí nosem. Prohlídne si ho, pořádně z něj začne vyklepávat vodu, pak se zastaví, čichne k němu a zjevně uspokojen pokračuje ve fénování. Jelikož mám chvíli čas, jdu do vedlejší laboratoře pro ne tak zkušené studenty. Je tu osm studentů, každý má svůj notebook vedle bublající aparatury a sledují filmy, nebo brouzdají na internetu. Konečně jsem vytemperovala svou reakční směs a teď nezbývá než 15 hodin vařit.

! Konec sekce pro chemicky-laboratorně zdatné jedince! 

Areál školy

Ovocné hody 1

Jedna z věcí na kterou jsem se do Indie těšila nejvíce je čerstvé ovoce. Trsy banánů tu visí na každé trafice a maličké obchody - spíše pulty - s ovocem nabízí kolem deseti druhů ovoce. Za svůj nákup podávám prodavači 40 rupií (přibližně 13,- Kč) a odnáším si dva malé zelené a dva miniaturní žluté banány a jedno mango.

Na první pohled nevypadá ovoce nijak extra, ale už při kousnutí do prvního banánu chápu rozdíl od nablýskaných exponátů, které vystavují v českých obchodech. Tohle ovoce je na jídlo, ne na koukání. Na oloupaném ovoci nejsou patrné žádné známky otlačení a hnědnutí, ani změklá místa.

Zelený banán je větší, ale míň sladký než ten žlutý. Oba jsou velmi chutné - chutnají asi jako kdybyste udělali koncentrát z našich českých banánů - chuťově jsou nesrovnatelně výraznější a moc dobré.

Mango je uvnitř krásně oranžové a má konzistenci jako máslo při pokojové teplotě. Je jemňounké a sladké. Na rozdíl od seschlé slupky, z dužiny teče šťáva.

Zdá se, že v Indii se vždy nejprve kouká na to jak jídlo chutná a pak až jak vypadá.

Bydlení v rozvojové zemi

Cestou po Indii jsem z letadla viděla rozsáhlé slumy kolem Bombaje - seshora vypadají jako skládka se střechami. Ve městě jsem viděla spát lidi u silnice, nebo na haldě prken. A nakonec to přišlo - napjatě očekávané studentské ubytování pro mou osobu, zdarma poskytované školou.

Dívčí koleje v Manipalu jsou oplocené a hlídají je dva vojáci. Do areálu je klukům vstup zakázán, zdá se i včetně personálu. Na vrátnici je nutné se každý večer podepsat. Výtahem putujeme do třetího patra značeného ve výtahu číslem 2 do pokoje 414. Na chodbě míjíme velkou LCD televizi (k dispozici ubytovaným), na kterou se právě dívají dvě indky a zásobník s pitnou vodou. Ubytování je ve stylu buněk - každá obsahuje dva pokoje, kuchyňku a sociální zázemí. Bydlí se tu po jednom. Všechny prostory jsou příjemně prostorné a vybavené stropními větráky.

Tak takové bydle ní si dám líbit. Ležím v posteli a poslouchám jak venku prší - a myslím na místní obyvatele, kteří nemají tolik štěstí aby takhle bydleli.

 Areál dívčích kolejí - hlídaná vstupní brána, velké budovy jsou chlapecké koleje.

Kuchyně.

Jídelna spojená s obývákem.