První den v práci

Ráno jsem se probudila v ne příliš dobré náladě. Celou noc mě budil zvuk větráku, který se odvažuju vypnout jen v krajních případech, a tak jsem moc dobře nespala. Dneska mám nastoupit do práce a stále se neozval ind, který mě tam má zavést. Vzhledem k tomu že mi na sebe ani nedal kontakt (určitě se ještě večer ozve), nezbývá mi než si postěžovat spolubydlící a čekat.  Ta ovšem nelení a po návratu z ranního nákupu oznamuje, že mám přijít ve 12:30 do kanceláře IAESTE - potkala "mého" inda venku a tak se zeptala. S ulehčením jsem se vypravila do kanceláře a poté společně s Abhishkem za mým školitelem. Ten ale nebyl nikde k sehnání. Po půl hodině čekání se náhle objevil, zeptal se jak se mám a řekl ať přijdu zítra v 9:30, že mi připraví plán co budu dělat. A pak nás s úsměvem vyprovodil ven.

Druhý první pracovní den

Ráno jsem dorazila v 9:30 do kanceláře a bylo mi oznámeno, že můj školitel zkouší, takže mám přijít ve 12:30. Udělala jsem si procházku na ubytování a zpátky, něco pojedla a po poledni byla zpět. Ukázalo se že práci pro mne zatím žádnou nepřipravil, takže se jal plánovat, zatímco jsem seděla v jeho kanceláři. Dal mi pár článků na prostudování a řekl ať přijdu v pondělí.

Opravdu už první pracovní den

Ráno jsem přišla do laboratoře. Byla mi přidělena špinavá skříňka vystlaná čerstvýma novinama, kam jsem si mohla uložit věci, ovšem bez zámku. Rozhlédla jsem se. Jsou tu dvě laboratoře, jedna pro Ph.D. studenty a druhá pro ostatní. Ph.D. studenti se poznají podle toho, že nosí pláště, ostatní chodí normálně v běžném oděvu. Je to tím spíše fascinující, že běžný dívčí oděv má vždy dlouhý plápolající šátek přes rameno, kterým děvčata ometají chemické stoly když chodí kolem. O ochranných brýlích tu zřejmě ještě neslyšeli.

!Sekce pro chemicky-laboratorně zdatné jedince!

Dostala jsem přidělené dvě skleněné kapátka, z toho jedno s ostrým nezataveným koncem na širší straně. Při ukazování aparatury mi Ph.D. studentka řekla abych poodstoupila, přičemž jsem si narazila žebra o first aid kit visící na stěně v dřevěné krabici tak šikovně, že blokoval půlku průchodu. Krabice měla ale naštěstí původně ostré rohy viditelně omlácené - zřejmě jsem nebyla první kdo to nevybral. Po vyslechnutí postupu jsem poprosila laborantku o patřičné chemikálie a ta byla tak hodná, že vyrušila své dva pětileté syny z hraní na schovku v laboratoři a poslala je aby mi chemikálie přinesli. Pak jsem se jala vážit kapalné reaktanty pro mou reakci - na analytických vahách s přesností na 4 desetinná místa. Dle pokynu jsem postavila kádinku na váhy a přilívala postupně první komponentu, poté co jsem se dostala v rámci desetin přesně mi Ph.D. studentka váhu vytárovala a do stejné zkumavky jsem přilívala komponentu další. Proč vlastně týráme analytické váhy tímto způsobem mi nebylo jasné. Směs jsem dala zahřívat a zatímco jsem zřídkavě obsluhovala termostat, prohlížela jsem si laboratoř. Na mém stole je polička se třemi patry. V prvních dvou jsou hořlavé a jedovaté chemikálie a v té horní bonboniéra. Opodál stojí Ph.D. student a očividně se snaží vysušit Dimrothův chladič a to následujícím způsobem. Chvíli ho fénuje z venku fénem, pak přestane, chvíli čeká, pak si ho přiloží otvorem k obličeji a chvíli do něj funí nosem. Prohlídne si ho, pořádně z něj začne vyklepávat vodu, pak se zastaví, čichne k němu a zjevně uspokojen pokračuje ve fénování. Jelikož mám chvíli čas, jdu do vedlejší laboratoře pro ne tak zkušené studenty. Je tu osm studentů, každý má svůj notebook vedle bublající aparatury a sledují filmy, nebo brouzdají na internetu. Konečně jsem vytemperovala svou reakční směs a teď nezbývá než 15 hodin vařit.

! Konec sekce pro chemicky-laboratorně zdatné jedince! 

Areál školy