28.5.2014 12:00 - cesta začíná
Balím poslední věci do svých dvou batohů (jeden velký a jeden malý) a nasedám na metro. Přesedám na autobus a okolo 13:00 docházím na terminál 2 (cesty do zemí Evropské unie). Sednu si a čekám. Následně zjišťuji, že asi Londýn (mé první přestupní místo) není v Evropské unii, protože letadlo letí z terminálu 1. Po delším čekání a několika bezpečnostních kontrolách nechávám své větší zavazadlo na jezdícím pásu s tím, že si ho vyzvednu až v Bombaji (mé druhé přestupní místo).
Na cestě do letadla dostávám poprvé strach. Jak taková věc dokáže vydržet ve vzduchu? Uklidňuji se a nasedám poprvé ve svém životě do letadla. Sedám na své místo a čekám. Letadlo se rozjíždí a připadám si jako v autobuse. Až na jednu věc. Autobus se většinou neodlepí od země. Je to opravdu zvláštní pocit. Nejhorší na tom je, že chviličku po vzletu se člověku zdá, že letadlo padá zpátky. Naštěstí to byl jen pocit a my v klidu vzlétáme. Kouknu na obrazovku a zjišťuji, že prolítám rychlostí přibližně 900 km/h ve výšce 8000 km nad svojí rodnou obcí. V letadle riskuji a zkouším rajčatový džus. Skládá se z rajčatové šťávy, ledu, citronu a černé omáčky. Nechutná to tak špatně. K jídlu se podává kuřecí sendvič, který také nechutná špatně. Až na pár drobných turbulencí proběhl let bez komplikací.
V Londýně následuji cedule, které jsou každých přibližně 10 metrů. Na to jak velké je letiště v Londýně je kolem poměrně málo lidí. Nasedám na autobus, který mě veze na jiný terminál (jsem v něm pouze dva a řidič) a asi po 30 minutách sedím u brány na let do Bombaje. Jelikož je hned vedle brána na let do Díllí, ocitám se ve společností přibližně 300 lidí (možná více), převážně Indů. Mé druhé letadlo je o poznání větší (10 lidí vedle sebe asi v 40 řadách). K večeři dostávám své první pravé indické jídlo. Hlavní chod je rýže se dvěma omáčkama (jedna pálivá s kuřetem a druhá nepálivá), v jiném kelímku nacházím něco jako jogurt, což pomáhá na zeslabení pálení, další jídlo jsou fazole s bylinkami, následuje pšeničná placka a jako zákusek máme chalvu s ovocem (vzdáleně to připomíná rýži na sladko). V letadle sleduji bolywoodský film, který vypadá dost podobně jako holywoodský, akorát se v něm více tančí. Po filmu nasazuji špunty do uší (v každém letadle se najde alespoň jedno nespokojené dítě) a budím se akorát na snídani (asi na to mám prostě čich). Podává se muffin.
Přilétám do Bombaje a vydávám se s davem lidí k hale, kde se vydávají zavazadla. Ty vyjíždějí na pás a poté krouží kolem dokola, dokud si je někdo nesebere. Když zavazadla přestala vyjíždět na pás a já stále neviděl svůj batoh, dostal jsem strach. Slyšel jsem už totiž asi stokrát, že někomu zapomněli zavazadlo na nějakém letišti. Uklidnilo mě, že dalších přibližně 100 lidí na zavazadlo také čeká a už okolo krouží pouze asi 2 kufry. Naštěstí po přibližně půl hodině začínají na pás proudit další zavazadla a já se znovu setkávám se svým batohem. Ostatní mají skoro všichni kufr, takže se batoh velmi lehce hledá. Pokračuji po šipkách na vnitrostátní letiště. Cestou dostávám lístek na poslední let a opět se loučím se svým batohem.Asi po 4 nebo 5 kontrolách mě a mého druhého batohu se dostávám do čekací místnosti. Je tu poměrně dost lidí, tak si zalézám do osamocené kóje, kde je i zásuvka a přečkávám 8 hodin čekání na notebooku a koukáním na kriket.
Unaven nasedám do posledního letadla směr Mangalore a chviličku po startu usínám, takže bohužel přicházím o jídlo. Probouzím se až těsně před přistáním. Při výstupu z letadla si uvědomuji místní klima: vedro a vlhko. Na letišti seberu opět svůj batoh a vydávám se k východu. Tam už na mě čeká Ind z cedulí s mým jménem, což mě příjemně překvapuje a beze slova mě vede ke své dodávce. Pomůže mi naskládat věci do kufru a já usedám do auta. Už jsem o indické dopravě slyšel, takže je pro mě nejvíce matoucí jízda v levém pruhu. Cestou zjišťuji, že základ dopravy nejsou značky či předpisy, ale troubení. Pokud chcete někoho předjet, zatroubíte a on uhne. Pokud se napojujete na hlavní silnici, prostě tam najedete, oni zatroubí a vše je v pořádku. Pokud jede motorka v pravém (předjíždějícím pruhu), prostě stačí zatroubit a předjet ji zleva. Překvapuje mě, že i v 11 večer se na místních ulicích pracuje (opravy silnic byli na každém kroku). Nejspíše je to tím, že přes den je přeci jenom větší teplo.
Po hodinové jízdě mě Ind vysazuje před jednou z budov MIT (Manipal Institute of Technology) a cosi mi říká. Mám však problém mu rozumět kvůli jeho indickému akcentu. Vstupuji tedy do školy a tam na mě naštěstí čeká Hanka a vede mě do kanceláře IAESTE, kde se seznamuji se třemi Indama: Akaš, Abišek a Jasvín. Akaš mě bere k mému ubytování. Dozvídám se, že bydlím na buňce s dalším člověkem, který do Indie přijel přes IAESTE a to s Andreasem z Rakouska. Klíče od svého pokoje ani od buňky nedostávám s tím, že je určitě bude mít Andreas u svých klíčů. Prostěradlo na postel jsem si nejspíše měl vzít svoje, o čemž mě nikdo neinformoval. Lehám si tedy na svůj ručník a i přes ospalost mi trvá poměrně dlouho, než usnu. Vinu na tom má vedro a větrák, který hučí nad hlavou.
Balím poslední věci do svých dvou batohů (jeden velký a jeden malý) a nasedám na metro. Přesedám na autobus a okolo 13:00 docházím na terminál 2 (cesty do zemí Evropské unie). Sednu si a čekám. Následně zjišťuji, že asi Londýn (mé první přestupní místo) není v Evropské unii, protože letadlo letí z terminálu 1. Po delším čekání a několika bezpečnostních kontrolách nechávám své větší zavazadlo na jezdícím pásu s tím, že si ho vyzvednu až v Bombaji (mé druhé přestupní místo).
Na cestě do letadla dostávám poprvé strach. Jak taková věc dokáže vydržet ve vzduchu? Uklidňuji se a nasedám poprvé ve svém životě do letadla. Sedám na své místo a čekám. Letadlo se rozjíždí a připadám si jako v autobuse. Až na jednu věc. Autobus se většinou neodlepí od země. Je to opravdu zvláštní pocit. Nejhorší na tom je, že chviličku po vzletu se člověku zdá, že letadlo padá zpátky. Naštěstí to byl jen pocit a my v klidu vzlétáme. Kouknu na obrazovku a zjišťuji, že prolítám rychlostí přibližně 900 km/h ve výšce 8000 km nad svojí rodnou obcí. V letadle riskuji a zkouším rajčatový džus. Skládá se z rajčatové šťávy, ledu, citronu a černé omáčky. Nechutná to tak špatně. K jídlu se podává kuřecí sendvič, který také nechutná špatně. Až na pár drobných turbulencí proběhl let bez komplikací.
V Londýně následuji cedule, které jsou každých přibližně 10 metrů. Na to jak velké je letiště v Londýně je kolem poměrně málo lidí. Nasedám na autobus, který mě veze na jiný terminál (jsem v něm pouze dva a řidič) a asi po 30 minutách sedím u brány na let do Bombaje. Jelikož je hned vedle brána na let do Díllí, ocitám se ve společností přibližně 300 lidí (možná více), převážně Indů. Mé druhé letadlo je o poznání větší (10 lidí vedle sebe asi v 40 řadách). K večeři dostávám své první pravé indické jídlo. Hlavní chod je rýže se dvěma omáčkama (jedna pálivá s kuřetem a druhá nepálivá), v jiném kelímku nacházím něco jako jogurt, což pomáhá na zeslabení pálení, další jídlo jsou fazole s bylinkami, následuje pšeničná placka a jako zákusek máme chalvu s ovocem (vzdáleně to připomíná rýži na sladko). V letadle sleduji bolywoodský film, který vypadá dost podobně jako holywoodský, akorát se v něm více tančí. Po filmu nasazuji špunty do uší (v každém letadle se najde alespoň jedno nespokojené dítě) a budím se akorát na snídani (asi na to mám prostě čich). Podává se muffin.
Unaven nasedám do posledního letadla směr Mangalore a chviličku po startu usínám, takže bohužel přicházím o jídlo. Probouzím se až těsně před přistáním. Při výstupu z letadla si uvědomuji místní klima: vedro a vlhko. Na letišti seberu opět svůj batoh a vydávám se k východu. Tam už na mě čeká Ind z cedulí s mým jménem, což mě příjemně překvapuje a beze slova mě vede ke své dodávce. Pomůže mi naskládat věci do kufru a já usedám do auta. Už jsem o indické dopravě slyšel, takže je pro mě nejvíce matoucí jízda v levém pruhu. Cestou zjišťuji, že základ dopravy nejsou značky či předpisy, ale troubení. Pokud chcete někoho předjet, zatroubíte a on uhne. Pokud se napojujete na hlavní silnici, prostě tam najedete, oni zatroubí a vše je v pořádku. Pokud jede motorka v pravém (předjíždějícím pruhu), prostě stačí zatroubit a předjet ji zleva. Překvapuje mě, že i v 11 večer se na místních ulicích pracuje (opravy silnic byli na každém kroku). Nejspíše je to tím, že přes den je přeci jenom větší teplo.
