sobota 31. května 2014

Cesta na subkontinent (Vaškův první příspěvek)

28.5.2014 12:00 - cesta začíná

Balím poslední věci do svých dvou batohů (jeden velký a jeden malý) a nasedám na metro. Přesedám na autobus a okolo 13:00 docházím na terminál 2 (cesty do zemí Evropské unie). Sednu si a čekám. Následně zjišťuji, že asi Londýn (mé první přestupní místo) není v Evropské unii, protože letadlo letí z terminálu 1. Po delším čekání a několika bezpečnostních kontrolách nechávám své větší zavazadlo na jezdícím pásu s tím, že si ho vyzvednu až v Bombaji (mé druhé přestupní místo).





Na cestě do letadla dostávám poprvé strach. Jak taková věc dokáže vydržet ve vzduchu? Uklidňuji se a nasedám poprvé ve svém životě do letadla. Sedám na své místo a čekám. Letadlo se rozjíždí a připadám si jako v autobuse. Až na jednu věc. Autobus se většinou neodlepí od země. Je to opravdu zvláštní pocit. Nejhorší na tom je, že chviličku po vzletu se člověku zdá, že letadlo padá zpátky. Naštěstí to byl jen pocit a my v klidu vzlétáme. Kouknu na obrazovku a zjišťuji, že prolítám rychlostí přibližně 900 km/h ve výšce 8000 km nad svojí rodnou obcí. V letadle riskuji a zkouším rajčatový džus. Skládá se z rajčatové šťávy, ledu, citronu a černé omáčky. Nechutná to tak špatně. K jídlu se podává kuřecí sendvič, který také nechutná špatně. Až na pár drobných turbulencí proběhl let bez komplikací.

V Londýně následuji cedule, které jsou každých přibližně 10 metrů. Na to jak velké je letiště v Londýně je kolem poměrně málo lidí. Nasedám na autobus, který mě veze na jiný terminál (jsem v něm pouze dva a řidič) a asi po 30 minutách sedím u brány na let do Bombaje. Jelikož je hned vedle brána na let do Díllí, ocitám se ve společností přibližně 300 lidí (možná více), převážně Indů. Mé druhé letadlo je o poznání větší (10 lidí vedle sebe asi v 40 řadách). K večeři dostávám své první pravé indické jídlo. Hlavní chod je rýže se dvěma omáčkama (jedna pálivá s kuřetem a druhá nepálivá), v jiném kelímku nacházím něco jako jogurt, což pomáhá na zeslabení pálení, další jídlo jsou fazole s bylinkami, následuje pšeničná placka a jako zákusek máme chalvu s ovocem (vzdáleně to připomíná rýži na sladko). V letadle sleduji bolywoodský film, který vypadá dost podobně jako holywoodský, akorát se v něm více tančí. Po filmu nasazuji špunty do uší (v každém letadle se najde alespoň jedno nespokojené dítě) a budím se akorát na snídani (asi na to mám prostě čich). Podává se muffin.


Přilétám do Bombaje a vydávám se s davem lidí k hale, kde se vydávají zavazadla. Ty vyjíždějí na pás a poté krouží kolem dokola, dokud si je někdo nesebere. Když zavazadla přestala vyjíždět na pás a já stále neviděl svůj batoh, dostal jsem strach. Slyšel jsem už totiž asi stokrát, že někomu zapomněli zavazadlo na nějakém letišti. Uklidnilo mě, že dalších přibližně 100 lidí na zavazadlo také čeká a už okolo krouží pouze asi 2 kufry. Naštěstí po přibližně půl hodině začínají na pás proudit další zavazadla a já se znovu setkávám se svým batohem. Ostatní mají skoro všichni kufr, takže se batoh velmi lehce hledá. Pokračuji po šipkách na vnitrostátní letiště. Cestou dostávám lístek na poslední let a opět se loučím se svým batohem.Asi po 4 nebo 5 kontrolách mě a mého druhého batohu se dostávám do čekací místnosti. Je tu poměrně dost lidí, tak si zalézám do osamocené kóje, kde je i zásuvka a přečkávám 8 hodin čekání na notebooku a koukáním na kriket.

Unaven nasedám do posledního letadla směr Mangalore a chviličku po startu usínám, takže bohužel přicházím o jídlo. Probouzím se až těsně před přistáním. Při výstupu z letadla si uvědomuji místní klima: vedro a vlhko. Na letišti seberu opět svůj batoh a vydávám se k východu. Tam už na mě čeká Ind z cedulí s mým jménem, což mě příjemně překvapuje a beze slova mě vede ke své dodávce. Pomůže mi naskládat věci do kufru a já usedám do auta. Už jsem o indické dopravě slyšel, takže je pro mě nejvíce matoucí jízda v levém pruhu. Cestou zjišťuji, že základ dopravy nejsou značky či předpisy, ale troubení. Pokud chcete někoho předjet, zatroubíte a on uhne. Pokud se napojujete na hlavní silnici, prostě tam najedete, oni zatroubí a vše je v pořádku. Pokud jede motorka v pravém (předjíždějícím pruhu), prostě stačí zatroubit a předjet ji zleva. Překvapuje mě, že i v 11 večer se na místních ulicích pracuje (opravy silnic byli na každém kroku). Nejspíše je to tím, že přes den je přeci jenom větší teplo.


Po hodinové jízdě mě Ind vysazuje před jednou z budov MIT (Manipal Institute of Technology) a cosi mi říká. Mám však problém mu rozumět kvůli jeho indickému akcentu. Vstupuji tedy do školy a tam na mě naštěstí čeká Hanka a vede mě do kanceláře IAESTE, kde se seznamuji se třemi Indama: Akaš, Abišek a Jasvín. Akaš mě bere k mému ubytování. Dozvídám se, že bydlím na buňce s dalším člověkem, který do Indie přijel přes IAESTE a to s Andreasem z Rakouska. Klíče od svého pokoje ani od buňky nedostávám s tím, že je určitě bude mít Andreas u svých klíčů. Prostěradlo na postel jsem si nejspíše měl vzít svoje, o čemž mě nikdo neinformoval. Lehám si tedy na svůj ručník a i přes ospalost mi trvá poměrně dlouho, než usnu. Vinu na tom má vedro a větrák, který hučí nad hlavou.

úterý 13. května 2014

První den v práci

Ráno jsem se probudila v ne příliš dobré náladě. Celou noc mě budil zvuk větráku, který se odvažuju vypnout jen v krajních případech, a tak jsem moc dobře nespala. Dneska mám nastoupit do práce a stále se neozval ind, který mě tam má zavést. Vzhledem k tomu že mi na sebe ani nedal kontakt (určitě se ještě večer ozve), nezbývá mi než si postěžovat spolubydlící a čekat.  Ta ovšem nelení a po návratu z ranního nákupu oznamuje, že mám přijít ve 12:30 do kanceláře IAESTE - potkala "mého" inda venku a tak se zeptala. S ulehčením jsem se vypravila do kanceláře a poté společně s Abhishkem za mým školitelem. Ten ale nebyl nikde k sehnání. Po půl hodině čekání se náhle objevil, zeptal se jak se mám a řekl ať přijdu zítra v 9:30, že mi připraví plán co budu dělat. A pak nás s úsměvem vyprovodil ven.

Druhý první pracovní den
Ráno jsem dorazila v 9:30 do kanceláře a bylo mi oznámeno, že můj školitel zkouší, takže mám přijít ve 12:30. Udělala jsem si procházku na ubytování a zpátky, něco pojedla a po poledni byla zpět. Ukázalo se že práci pro mne zatím žádnou nepřipravil, takže se jal plánovat, zatímco jsem seděla v jeho kanceláři. Dal mi pár článků na prostudování a řekl ať přijdu v pondělí.

Opravdu už první pracovní den
Ráno jsem přišla do laboratoře. Byla mi přidělena špinavá skříňka vystlaná čerstvýma novinama, kam jsem si mohla uložit věci, ovšem bez zámku. Rozhlédla jsem se. Jsou tu dvě laboratoře, jedna pro Ph.D. studenty a druhá pro ostatní. Ph.D. studenti se poznají podle toho, že nosí pláště, ostatní chodí normálně v běžném oděvu. Je to tím spíše fascinující, že běžný dívčí oděv má vždy dlouhý plápolající šátek přes rameno, kterým děvčata ometají chemické stoly když chodí kolem. O ochranných brýlích tu zřejmě ještě neslyšeli.

!Sekce pro chemicky-laboratorně zdatné jedince!

Dostala jsem přidělené dvě skleněné kapátka, z toho jedno s ostrým nezataveným koncem na širší straně. Při ukazování aparatury mi Ph.D. studentka řekla abych poodstoupila, přičemž jsem si narazila žebra o first aid kit visící na stěně v dřevěné krabici tak šikovně, že blokoval půlku průchodu. Krabice měla ale naštěstí původně ostré rohy viditelně omlácené - zřejmě jsem nebyla první kdo to nevybral. Po vyslechnutí postupu jsem poprosila laborantku o patřičné chemikálie a ta byla tak hodná, že vyrušila své dva pětileté syny z hraní na schovku v laboratoři a poslala je aby mi chemikálie přinesli. Pak jsem se jala vážit kapalné reaktanty pro mou reakci - na analytických vahách s přesností na 4 desetinná místa. Dle pokynu jsem postavila kádinku na váhy a přilívala postupně první komponentu, poté co jsem se dostala v rámci desetin přesně mi Ph.D. studentka váhu vytárovala a do stejné zkumavky jsem přilívala komponentu další. Proč vlastně týráme analytické váhy tímto způsobem mi nebylo jasné. Směs jsem dala zahřívat a zatímco jsem zřídkavě obsluhovala termostat, prohlížela jsem si laboratoř. Na mém stole je polička se třemi patry. V prvních dvou jsou hořlavé a jedovaté chemikálie a v té horní bonboniéra. Opodál stojí Ph.D. student a očividně se snaží vysušit Dimrothův chladič a to následujícím způsobem. Chvíli ho fénuje z venku fénem, pak přestane, chvíli čeká, pak si ho přiloží otvorem k obličeji a chvíli do něj funí nosem. Prohlídne si ho, pořádně z něj začne vyklepávat vodu, pak se zastaví, čichne k němu a zjevně uspokojen pokračuje ve fénování. Jelikož mám chvíli čas, jdu do vedlejší laboratoře pro ne tak zkušené studenty. Je tu osm studentů, každý má svůj notebook vedle bublající aparatury a sledují filmy, nebo brouzdají na internetu. Konečně jsem vytemperovala svou reakční směs a teď nezbývá než 15 hodin vařit.


! Konec sekce pro chemicky-laboratorně zdatné jedince! 

Areál školy

čtvrtek 8. května 2014

Ovocné hody 1

Jedna z věcí na kterou jsem se do Indie těšila nejvíce je čerstvé ovoce. Trsy banánů tu visí na každé trafice a maličké obchody - spíše pulty - s ovocem nabízí kolem deseti druhů ovoce. Za svůj nákup podávám prodavači 40 rupií (přibližně 13,- Kč) a odnáším si dva malé zelené a dva miniaturní žluté banány a jedno mango.


Na první pohled nevypadá ovoce nijak extra, ale už při kousnutí do prvního banánu chápu rozdíl od nablýskaných exponátů, které vystavují v českých obchodech. Tohle ovoce je na jídlo, ne na koukání. Na oloupaném ovoci nejsou patrné žádné známky otlačení a hnědnutí, ani změklá místa.


Zelený banán je větší, ale míň sladký než ten žlutý. Oba jsou velmi chutné - chutnají asi jako kdybyste udělali koncentrát z našich českých banánů - chuťově jsou nesrovnatelně výraznější a moc dobré.


Mango je uvnitř krásně oranžové a má konzistenci jako máslo při pokojové teplotě. Je jemňounké a sladké. Na rozdíl od seschlé slupky, z dužiny teče šťáva.

Zdá se, že v Indii se vždy nejprve kouká na to jak jídlo chutná a pak až jak vypadá.

Bydlení v rozvojové zemi

Cestou po Indii jsem z letadla viděla rozsáhlé slumy kolem Bombaje - seshora vypadají jako skládka se střechami. Ve městě jsem viděla spát lidi u silnice, nebo na haldě prken. A nakonec to přišlo - napjatě očekávané studentské ubytování pro mou osobu, zdarma poskytované školou.

Dívčí koleje v Manipalu jsou oplocené a hlídají je dva vojáci. Do areálu je klukům vstup zakázán, zdá se i včetně personálu. Na vrátnici je nutné se každý večer podepsat. Výtahem putujeme do třetího patra značeného ve výtahu číslem 2 do pokoje 414. Na chodbě míjíme velkou LCD televizi (k dispozici ubytovaným), na kterou se právě dívají dvě indky a zásobník s pitnou vodou. Ubytování je ve stylu buněk - každá obsahuje dva pokoje, kuchyňku a sociální zázemí. Bydlí se tu po jednom. Všechny prostory jsou příjemně prostorné a vybavené stropními větráky.

Tak takové bydle ní si dám líbit. Ležím v posteli a poslouchám jak venku prší - a myslím na místní obyvatele, kteří nemají tolik štěstí aby takhle bydleli.

 Areál dívčích kolejí - hlídaná vstupní brána, velké budovy jsou chlapecké koleje.

Kuchyně.

Jídelna spojená s obývákem.